Vizionář je člověk, který stojí jaksi mimo náš každodenní svět. Má totiž cíle, které se zdají trochu fantastické a prakticky nemožné. Koneckonců, kdyby byly zcela jasné a dokonale možné, nebyl by vizionářem. Právě odvážnost cílů je tím, co může dokonale zmást okolí. Stejně jako je může považovat za bláznivé či dost přitažené za vlasy, může je zcela nekriticky zbožňovat.
O křehké hranici mezi šílenstvím a genialitou asi slyšel každý. O hranici mezi vedením a ovládáním se příliš nemluví. Mezi vedením ostatních pomocí síly své vize a pouhým ovládáním okolí mocným charismatem je z hlediska výsledku zásadní rozdíl, ale v průběhu je těžké ho rozeznat. Když jsme navíc přímo zainteresovaní v celé situaci, je to tím obtížnější.
Kdo má vizi a uplatňuje ji jako hybnou sílu svého konání, ten se snaží dosáhnout něčeho smysluplného. Kdo tento smysl nemá a jako hybnou sílu svých záměrů má své okolí, ten vytváří iluzi smyslu. Tato iluze, nebo-li též plovoucí smysl, má především tu vlastnost, že vzdálenost mezi ní a těmi, co se jí snaží dosáhnout, je konstantní. Něco jako bludička. Máme ji skoro na dosah a právě proto za ní jdeme – a zapomínáme, kde vlastně jsme a proč jsme se za ní původně vydali.
S falešnými vizionáři se lze potkat v mnoha různých situacích, pojďme se podívat, jak fungují ve světě firem. Právě ve větším týmu je technika plovoucího smyslu naneštěstí velmi účinná. Vypadá to celkem neškodně, až směšně. Kdo ale něco podobného zažil, jistě si všiml, že proti takovémuto stylu vedení málokdy vzniká otevřená opozice – nemá totiž valnou šanci na úspěch. Logické námitky nedostanou prostor na dostatečné vystavění a zdánlivě tak působí iracionálním dojmem nebo vypadají jako osobní útok a bývají snadno odvrhnuty jako nepodstatné a zdržující. Zkuste člověku, který bezhlavě následuje bludičku, logicky vysvětlit, že takové počínání nemá smysl.
Klasickým příkladem výskytu plovoucího smyslu jsou porady. Po povrchu se projde mnoha tématy, odbočkami a problémy, které spolu volně souvisí. Místo směřování k nějakému cíli nebo řešení se spíše učiní mnoho prohlášení, na kterých je při práci samotné prakticky nemožné dále stavět. Ve výsledku se dojde odnikud nikam. Pro následovníky nicméně stejně vznikne řada úkolů a problémů, které je potřeba řešit. Není však jasné, jak jejich vyřešení posune firmu vpřed a kdo je za toto řešení zodpovědný. Každý a nikdo.
Aby byl plovoucí smysl lépe maskován, pomáhá také zainteresovat do řešeného tématu větší množství lidí, kterých se to přímo netýká. Zmanipulovat jednotlivce je jednodušší, když je součástí davu, kterému na situaci příliš nezáleží a který je pouze zdržován od své práce. Důsledkem pro tým, který je dlouhodobě vystaven takto neblahému působení, bývá veliká únava, až odevzdanost. Vzniká tak falešný obraz stresu, spěchu a úsilí celého týmu, který však ve skutečnosti slouží hlavně k zakrytí prostého faktu, že vizionář skutečnou vizi nemá.
Plovoucí smysl je velmi škodlivá, nebezpečná a demotivující technika. Její působení má na tým v závislosti na kvalitě provedení možný dvojí efekt. Buď z něj udělá poslušný dav, který jde kamkoliv se mu řekne. A nebo z něj vznikne bedna shnilých jablek, která moc dobře ví, že ať udělá cokoliv, nemá to žádný význam. A tak se soustředí především na to, aby nemusela dělat téměř nic a mohla dál v klidu hnít. Těžko říct, co je horší.
Jak tomuto čelit? Především je potřeba mít opravdovou vizi a strategii, jak jí dosáhnout. S tím se dá dokonce pomoci. Objevení vize je náročné a stanovení strategie je obtížné. To ale neznamená, že je to nemožné. Pokud ovšem vizionáři jde o smysl skutečný, nikoliv plovoucí.
4 komentáře na „Plovoucí smysl vizionářů“