Motivace beze smyslu

Na pyramidě bude ukázáno, jaký vliv má civilizace na kvalitu života běžných lidí a potažmo organizací a co se s tím dá ve světě každodenního života dělat. Článek nabízí odpovědi na otázky: proč úspěšní lidé nebývají se svým životem spokojeni a jestli lze podobný princip vysledovat i u organizací?

Podstata motivace

Začněme tím, co to vlastně motivace je. Motivace lidské bytosti je vnitřní pnutí jejího bytí nacházet se ve stavu spokojenosti. Je to vnitřní síla, která člověka neustále tlačí, aby stavu spokojenosti dosahoval. Stav spokojenosti nastává, jsou-li všechny potřeby lidské bytosti naplněny — také se hovoří o „pocitu naplnění“.

Stupně spokojenosti jsou dva. První spočívá v udržení se při životě a je to stupeň taktický.  Druhý strategický stupeň je o seberealizaci. Člověk je z podstaty své konstrukce motivován udržet se při životě, a to proto, aby se mohl seberealizovat.

Každý z uvedených stupňů má dále dvě složky: vnitřní a vnější. Potřeba dosahování vnitřní spokojenosti je indukována vnitřním prostředím každého jedince — vychází ze způsobu, jakým je člověk zkonstruován. Stav vnitřní spokojenosti nastává, když jsou veškeré vnitřní potřeby naplněny. Na taktickém stupni potřeb je vnitřní potřebou uspokojování fyziologických potřeb. Na úrovni strategické je to naplňování smyslu svého života. Vnitřní spokojenost je nutnost, bez které se nedá kvalitně žít. Uspokojení vnitřních potřeb vede k zajištění subjektivně kvalitního života. Vnitřní spokojenost je pro kvalitní život spokojeností nutnou.

Potřeba dosahování vnější spokojenosti je indukována vnějším prostředím, ve kterém člověk žije. Stav vnější spokojenosti nastává, když jsou všechny potřeby indukované vnějším prostředím naplněny. Na taktickém stupni se jedná o zajištění bezpečí, na úrovni strategické o poskytování užitečnosti. Bezpečí spočívá v tom, že veškeré vnější vlivy jsou jedinci známé: ze známosti plyne jistota a z jistoty plyne bezpečí. Užitečnost je poskytována tak, že působení jedince má pro společenství, jehož je součástí, pozitivní efekt. Na rozdíl od vnitřní spokojenosti je vnější spokojenost pouze bonus, bez kterého se dá stále subjektivně kvalitně žít. Tento bonus v podobě  vnější spokojenosti pouze zajišťuje objektivní zvýšení kvality života, resp. jeho pohodlí. To znamená, že bonus sám o sobě nosičem kvality není. Proto například nejrůznější indexy životní úrovně o skutečné kvalitě života jedinců v dotčených lidských společenstvích nevypovídají zhola nic.

Člověk tedy může vést kvalitní život i když se neustále ocitá v jeho ohrožení a současně neposkytuje svému společenskému okolí užitečnost. Příkladem mohou být profesionální dobrodruzi, cestovatelé či horolezci. Aniž bych se k chtěl k těmto profesím jakkoliv negativně vymezovat, je nabíledni, že tito lidé se dobrovolně vystavují nebezpečným situacím, jako jsou extrémní přírodní podmínky či zcela cizí kutlurně-společenská prostředí. Jejich přínos pro společnost z pohledu užitečnosti je diskutabilní. Například smyslem života pro cestovatele srdcem a duší je podnikat cesty, poznávat cizí kraje a kultury. Naopak, smyslem jeho života určitě není podniknout cestu, napsat skvělý cestopis, vydělat balík peněz a s jeho pomocí strávit zbytek života v teple a bezpečí svého domova.

Život jedince je kvalitní tehdy, jsou-li jeho činy voleny na taktické úrovni tak, že nedojde k jeho vyčerpání k smrti, a na strategické úrovni tak, že vedou k naplňování smyslu jeho života. A to i tehdy, vystavují-li tyto činy jedince nebezpečí a společnost v nich nespatřuje žádný nebo jen zanedbatelný přínos. Naopak zajištěná bezpečnost a materiální dostatek plynoucí z poskytování společností žádané užitečnosti nemá sám o sobě na kvalitu života žádný vliv. Užitečnost musí být vždy budována na smysl života naplňujících činech, nikoliv obráceně.

Vývoj lidstva však dospěl do stavu, kdy shora uvedený popis je spíše ideálem, než běžně vídaným jevem. V dnešní době se většina lidí obává o zajištění I. stupně spokojenosti, tj. přežití a bezpečí, nebo je do těchto obav svým okolím tlačena. Jak k tomu došlo a jaké to má následky?

Dopady civilizace

Jedním z klíčových momentů vzniku civilizace je bezesporu zavedení dělby práce. Dělba práce byla umožněna ruku v ruce s rozvojem jazyka a vzájemné mezilidské komunikace. S pomocí jazyka začalo být možné nejprve práci zmiňovat, např. rozdělit, a poté teprve vykonat.

Zavedení dělby práce umožnilo výrazný pokrok lidského druhu. Jako průvodní jev bylo postupně zavedeno médium, tj. měna, pro virtuální směnu činů, tj. dělené práce. Lidé se začali specializovat a tak nezbylo než činy či jejich výstupy, které nespadaly do jejich specializace a byly nutné alespoň pro přežití, obstarávat prostřednictvím směny od jiných lidí.

Dělba práce má dodnes za následek, že naprostá většina lidí pro zajištění I. stupně spokojenosti potřebuje peníze, neboť není schopna si tento stupeň zajistit svými činy přímo. Opomeneme-li dědictví, výhru, obdarování, apod., lze peníze získat směnou za užitečnost, tj. směnou za činy, které jsou pro někoho užitečné a je ochoten za ně, jejich příslib nebo jejich výstup zaplatit.

Pro tutéž většinu lidí se tak bonusová užitečnost stává nutností a naopak naplnění smyslu života bonusem. Poskytování užitečnosti si dnes obvykle žádá takovou míru nasazení, že pro nalezení a naplnění smyslu života již žádná energie nezbývá. Nenaplňování smyslu života však vede k vnitřní nespokojenosti a ústí v život, který postrádá základní kvalitu — skutečný smysl. A tak řada lidí, kterým se podařilo zbohatnout a žijí v luxusu, není se svým životem spokojena.

Uvědomování si nutnosti být užitečný v budoucnosti zakládá vzniku obav a nejistoty o zajištění I. stupně spokojenosti již v současnosti. Toto uvědomění vyvolává aktuální celkovou nespokojenost, a to i za situace, kdy jsou aktuálně všechny potřeby uspokojeny. Výsledkem této situace je aktuální snaha o maximální objektivní zvýšení kvality života, aby bylo v budoucnu z čeho čerpat. Jedná se o maximalizaci zabezpečení budoucnosti pomocí maximalizace užitečnosti v současnosti.

Celou situaci ilustruje Zvrácená zpodrobněná pyramida potřeb, kde smysl života mající vliv na vnitřní spokojenost se stává bonusem a užitečnost mající vliv pouze na vnější spokojenost se stává nutností. Redukujeme-li vypuštěním bonusových složek zpodrobněnou pyramidu zpět na pyramidu základní dostaneme Zvrácenou pyramidu základních potřeb. Tato pyramida říká, že člověk je motivován k tomu udržet se při životě, a to proto, aby byl užitečný ostatním. Seberealizace začínající naplňováním smyslu svého života se vytratila a s ní i předpoklad subjektivní kvality života.

Prostředí civilizace či moderní společnosti pod záminkou pokroku nepokrytě usiluje o maximalizaci I. stupně spokojenosti, tj. zajištění všeho dostatku a bezpečí svých členů, a to na úkor přirozenému uspořádání potřeb stupně II. V situacích, kdy je ohrožen i I. stupeň spokojenosti, dochází ve společnosti k chaosu a revolučním změnám — začíná boj o přežití. Lidé bezprostředně pocítí, když je I. stupeň spokojenosti ohrožen. Osvícený vladař ví, že I. stupeň je nedotknutelný, neboť jeho udržení má za následek, že je komu vládnout. Ale u II. stupně si nechali vnutit iluzi, že smyslem života je být užitečný ostatním. Pod dojmem této iluze jsou lidé snáze ovladatelní.

Tak lidé vyměnili smysl života za pohodlí. Zatímco pohodlí je čistě o I. stupni spokojenosti, tj. o bezpečném uspokojování fyziologických potřeb, k naplnění smyslu života je zapotřebí jisté dávky svobody, a to svobody osobní. A vzhledem k tomu, že člověk je tvor ryze individualistický, jiná něž osobní svoboda neexistuje.

Ovšem osobní svoboda není o možnosti volby dělat, co se komu zlíbí, ale o možnosti nalézt a bezezbytku naplnit smysl života. Dávat lidem svobodu ve formě více možností volby je stejně nefér jako jim tvrdit, že smyslem jejich života je být užitečný ostatním. Nutností být za každou cenu užitečný byli lidé osobní svobody zbaveni. Osobní svobody se lidé vzdali výměnou za pohodlí, tj. všehodostatek a bezpečí. Vzhledem k tomu, že osobní svoboda, resp. možnost naplnit smysl života, je předpokladem k celkové spokojenosti a kvalitnímu životu, lze také říci, že lidé hloupě vyměnili svou celkovou spokojenost se životem za momentální pohodlí. To však v součtu celkovou spokojenost nikdy nedá.

Vypořádání se s život devastujícím vlivem civilizace je možné pouze vrácením smyslu života v žebříčku potřeb mezi bezpečí a užitečnost. Smysl života je totiž to, pro co stojí za to žít — má motivační charakter. Bohužel je civilizací vytěsněn na bonusovou a tedy zbytnou pozici. O jeho posun na „nutnou pozici“ musí každý člověk žijící v civilizaci svést boj — o osobní svobodu se musí zasloužit každý sám za sebe.

Svoboda organizací

Lidé, kteří chtějí pouze vydělat peníze, tj. být za každou cenu pouze užiteční, nebývají, ač mohou být úspěšní, v této činnosti vůbec nebo dlouhodobě spokojení. Úspěch je objektivní hodnocení stavu. Spokojenost je subjektivní hodnocení stavu. Člověk u sebe hodnotí spokojenost, kdežto u ostatních úspěch. Chybou je vyměnit vlastní spokojenost za touhu být stejně úspěšní jako jiní lidé.

Není bez zajímavosti, že tento princip je možné aplikovat nejen na jednotlivce ale na jakoukoli organizaci. Nestojí-li organizací poskytovaná užitečnost na skutečném smyslu její existence, který je udržován a sledován jejím lídrem, je její případný úspěch vykoupen vnitřní rozporuplností, nesoudržností a nespokojeností, což dříve nebo později povede k jejímu rozkladu.

Jeden z příkladů lze najít v historii společnosti Apple. Jak kdysi řekl Steve Jobs [1]: „Naším primárním cílem je dělat nejlepší počítače na světě — nikoli být největší nebo nejbohatší. Ano, Apple má i druhý cíl, kterým je dosahovat zisku. Po určitou dobu si tyto dva cíle v Applu vyměnily pořadí, a ta drobná změna způsobila diametrální rozdíl.“ Tou určitou dobou bylo období let 1985 – 1997, kdy Jobs v Apple nepůsobil. Po tuto dobu byl Apple veden lidmi zaměřenými čistě na užitečnost měřenou finančními zisky, které ale podstatnou část tohoto období klesaly. V roce 1997, když se Jobs do Apple vrátil, byl Apple těsně před bankrotem. S návratem Jobse se do Applu vrátil i původní smysl jeho existence, což jej nakonec zachránilo.

Smysl existence organizace je fundamentálním předpokladem pro kvalitní fungování organizace. Stejně jako u člověka musí být užitečnost vybudována na zcela jasném a neochvějném smyslu existence. A stejně jako u člověka nesmí tento smysl spočívat čistě v poskytování užitečnosti svému okolí za úplatu.

Smysl existence organizace je technicky vzato vizí jejího existenčního programu. Původcem vize existenčního programu organizace musí být její lídr, který ji v každém okamžiku musí zosobňovat. Vize existenčního programu musí korespondovat s osobní vizí lídra nebo být její součástí, tj. dílčím cílem. Pokud tomu tak není, člověk, který je v pozici lídra, tuto pozici zastává pouze formálně, ovšem skutečným lídrem není. V takovém případě začne organizace postrádat smysl své existence, začne tíhnout k tzv. řízení přes projevy užitečnosti a místo realizace existenčního programu začne spravovat portfolio stávajících produktů a služeb, jehož potenciál se dříve nebo později vyčerpá. Organizace se tímto uvrhne pod diktát plnění nejrůznějších ukazatelů, který původní smysl nahradí. Organizace stejně jako člověk ztratí svou svobodu se dále rozvíjet, jít s dobou a naplňovat smysl své existence.

Ocitne-li se organizace v takové situaci, jediným východiskem je udělat přesně totéž, co musí udělat člověk: svést boj o předřazení naplňování smyslu své existence prostoduchému poskytování užitečnosti. Ovšem v případě organizací tento boj spočívá v nalezení skutečného lídra.

Shrnutí

Motivace lidské bytosti je vnitřní pnutí jejího bytí nacházet se ve stavu spokojenosti. Člověk je od přírody motivován k udržení se při životě — I. stupeň spokojenosti, a to proto, aby mohl dosáhnout seberealizace — II. stupeň spokojenosti.

Každý stupeň spokojenosti má vnitřní a vnější složku. Vnitřní složky jsou uspokojování fyziologických potřeb a naplňování smyslu života. Zajištění vnitřní spokojenosti je nutností pro subjektivně kvalitní život. Vnější složky jsou zajištění bezpečí a poskytování užitečnosti. Vnější spokojenost má pouze potenciál objektivně kvalitu života zvyšovat — je bonusem.

Vývojem lidského pokolení došlo k tomu, že pro většinu lidí se bonusová užitečnost stala nutností a naplnění smyslu života bonusem. Lidé podlehli iluzi, že člověk je motivován k udržení se při životě, aby mohl být užitečný ostatním. Jinými slovy, lidé hloupě vyměnili svou celkovou spokojenost se životem za momentální pohodlí. Tím se současně vzdali své osobní svobody, na základě které lze smysl života naplňovat.

Smysl života je totiž to, pro co stojí za to žít. Bohužel je civilizací vytěsněn na bonusovou a tedy zbytnou pozici. O jeho posun na „nutnou pozici“ musí každý člověk žijící v civilizaci svést boj — o osobní svobodu se musí zasloužit každý sám za sebe.

Každý může být v tom, co dělá, úspěšný, aniž by byl spokojený. Úspěch je objektivní hodnocení stavu. Spokojenost je subjektivní hodnocení stavu. Člověk u sebe hodnotí spokojenost, kdežto u ostatních úspěch. Chybou je vyměnit vlastní spokojenost za touhu být stejně úspěšní jako jiní lidé.

Totéž platí pro organizace s tím rozdílem, že boj o nalezení smyslu existence organizace spočívá v nalezení skutečného lídra, tj. člověka, kterému organizace jeho smysl života pomůže naplnit: lídr se totiž nepřizpůsobuje organizaci, ale organizace lídrovi.

Zdroje

[1] L. Kahney: Inside Steve’s brain, 2008