Snadno lze propadnout dojmu, že budeme-li se metodikama řídit, nemůžeme neuspět. Je to právě náš postoj k určité metodice, co rozhoduje o tom, zda se stane naším pomocníkem nebo nepřítelem. Metodika je dobrý sluha, ale zlý pán.
Metodiky dnes najdeme snad v každém oboru lidské činnosti. Všechny bez rozdílu existují proto, aby „šly věci lépe“. To znamená, aby na sebe logicky navazovaly, aby se zvýšila efektivita, případně se na nich ve více lidech lépe spolupracovalo. Nebo se také dá říci, že existují proto, aby se neopakovaly chyby jejich průkopníků, tedy aby se pracně nepřicházelo znovu na to, co již bylo vymyšleno. S tím vším se dá souhlasit, ale stále to neznamená, že je možné používat metodiky bez přemýšlení. Neznamená to, že se lze v případě selhání na metodiku vymlouvat. Metodika má pomoci, abychom se tolik nenadřeli, ale nemůže vykonat práci za nás. Metodika je zbraň. Zbraň, s pomocí které se lépe čelí problémům určitého druhu. A stejně jako s každou zbraní, i s metodikou je potřeba umět zacházet.
Aby jakákoliv metodika k něčemu byla, nestačí, že existuje pěkně napsaná a založená v šuplíku. Taková metodika je totiž zbytečná. Metodika musí být především používána. Vlastní používání má také své nároky. Metodiky mají pomoci snáze splnit zadání, tj. dosáhnout požadovaných výsledků. Stane-li se samotným a jediným zadáním slepé dodržování metodiky s tím, že výsledky jsou zaručeny, začínají problémy. Zodpovědnost lidí za dosažení výsledku se začne zvolna přesouvat na metodiku. Ze zbraně se stává štít, za který se stačí schovat a bláhově doufat, že nás odstíní od všech nepřátel a poradí si s nimi tak nějak místo nás.
Metodiky nevznikají proto, abychom nemuseli pracovat, ale aby se nám pracovalo lépe. Nevznikají proto, abychom zpohodlněli a schovávali se za ně, ale abychom lépe využívali vlastní iniciativu. Boj, ve kterém ztratíte iniciativu, je předem prohraný. Abychom vyhráli, nestačí se jen schovávat za štít, musíme přejít do útoku. Jakmile necháme metodiku pracovat za nás, jsme pohodlní a také vyřízení. Vzdáváme se kontroly a odevzdáváme se do rukou fungujícího mechanismu. Ale bez naší iniciativy je jeho funkčnost pouze zdánlivá. Jak praví klasik: „chodí to výborně, ale neseje to.“
Každá metodika musí být úměrná konkrétním problémům, s jejichž zvládáním má pomáhat. Metodik existuje celá řada, některé jsou placené, jiné zdarma. Nezřídka mají formu standardů, často i mezinárodních. Každá taková metodika je do značné míry zobecněním, musí se vzít a pečlivě dopracovat vzhledem ke konkrétní situaci. Metodika není pilulka, kterou si lze koupit, polknout, zapít a je hotovo. Obecné metodiky vznikly aproximací většinové zkušenosti. Jejich slepá aplikace je nanejvýš riskantní, neboť si nikdy nemůžeme být jisti, zda jsme bezezbytku také součástí oné většiny, jejíž zkušenost je aproximována. Pokud totiž nejsme, dostaví se nežádoucí účinky. Vždy je proto potřeba rozhodnout, do jaké míry je účelné, aby se metodika přizpůsobila organizaci a do jaké míry se má organizace přizpůsobit metodice.
K nalezení účelnosti metodiky i jejího užívání je potřeba užít v prvé řadě zdravý rozum. Důležitý vstup zde představuje záměr, oproti kterému může právě zdravý rozum vyhodnotit, co je a co naopak není účelné. Bez záměru se nemá zdravý rozum o co opřít. Řada věcí se totiž ve světle metodik zdá jednodušší, než ve skutečnosti jsou, a bez záměru je prakticky nelze rozpoznat. Záměr je významným zdrojem iniciativy, jak při adaptaci metodiky tak při jejím užívání. Bez záměru nezbývá než s pocitem falešného bezpečí vyčkávat, až celý souboj skončí neslavně.
2 komentáře na „Metodika: štít z papíru“