Nikoho asi nepřekvapí, že leader není profese. Na leadera se nestuduje, leaderem se člověk stává. Ovšem statut leadera člověk nezíská za zásluhy či celoživotní dřinu. Být leaderem je projevem jistého druhu zralosti, která ale nepřichází s věkem. Opravdovým leaderem se člověk stane obvykle z nezbytí, nikoliv cíleně nebo náhodou.
Co tedy člověka dotlačí k tomu, aby se stal skutečným leaderem? Odpověď je možná až překvapivě jednoduchá: je to objevení jeho vlastní vize. Vize, která je velká a silná. Silná vize nedá člověku spát a v podstatě jej donutí začít pracovat na jejím dosažení. Velikost vize zase způsobí, že chtě nechtě musí takový člověk začít hledat příznivce a posléze spolupracovníky pro její dosažení. Sám by si s jejím dosažením totiž neporadil. Objevením velké a silné vize začíná období vizionářství.
Vizionář je ten, kdo dokáže představit svou vizi a základní obrysy strategie jejího dosažení svému okolí tak, že vzbudí jeho zájem. Komu se zájem vyvolat nepodaří, bývá nemilosrdně označen za snílka či pohádkáře. Od vzbuzení zájmu už je jen krůček k fenoménu následování. Nemluvíme zde ale o pasivním následování např. prostřednictvím sociálních sítí, ale o skutečné aktivní podpoře. Začne-li být vizionář dobrovolně následován a aktivně podporován na cestě k naplnění své vize, získá status leadera a všichni ti, kdo ho následují, očekávají jeho vedení — a to na něj opět klade nemalé nároky, kterým musí dostát.
Má-li ale někdo statut leadera, aniž by měl vizi a strategii — tedy vizionářský záměr — jedná se o leadera bez příčiny. Mluvíme také o statutárním leaderovi. Vzhledem k jeho statutu se od něj vedení očekává, ale fakticky se nedostavuje. Obvykle je to vedení pouze zdánlivé: řešíme umělé problémy, optimalizujeme, děláme spoustu věcí, ale ve finále stojíme na místě a jsme na nejlepší cestě k vyhoření. Není-li vize, není kam vést. A není-li strategie, není kudy vést. Leader bez záměru je jako vtip bez pointy.
Dobrá zpráva je, že svou osobní vizi má každý. Horší zprávou je, že ne zdaleka každý ji objevil a zdaleka ne každý se o to kdy pokusí. Pořád to ale znamená, že každý si může svobodně vybrat: objevit svou vizi a jako leader se utkat s Každodnem a nebo svou vizi ponechat na čistě pocitové úrovni a někoho následovat. Na následování není nic špatného. Ale i k němu je vhodné přistupovat zodpovědně. Nechcete-li se totiž věnovat přímo objevení své vize, ale přitom se chcete intuitivně posouvat a rozvíjet a jednoho dne na ni třeba narazit, musíte najít leadera, kterého chcete skutečně následovat. Jde o leadera, jehož vize vám bude konvenovat a kterému budete věřit, že vás k ní spolu s ostatními dovede. Poznáte ho třeba tak, že kdyby to bylo únosné, pracovali byste pro něj i zadarmo.
Dnešní doba je charakteristická tím, že každý chce vést, ale málokdo na to má — objevit svou vizi a začít ji strategicky naplňovat není pro každého. Na druhé straně následovat chce málokdo, ale nakonec to dělá naprostá většina. Právě tato zvětšující se společenská rozjívenost nedostatečnost záměrů potažmo leaderů nadále prohlubuje. Hemží se to tu statutárními leadery a frustrace jejich následovatelů stoupá. Místo s vizemi se pracuje s pavizemi. V důsledku toho se pojem vize ocitá na okraji zájmu společnosti, jako něco nepatřičného, formálního či překonaného.
Přitom právě podle vize lze poznat skutečného leadera, který by byl hoden následování. Leadeři a následovatelé se vzájemně potřebují. Jedni bez druhých ve skutečnosti nemají doopravdy čeho dosáhnout. Každý by se proto měl rozhodnout a začít skutečně vést nebo skutečně následovat.
2 komentáře na „Leaderem z nezbytí“