Nekončící rutinu, obavy ze zastarání a pokles potřebného entuziasmu nelze v tomto případě jednoduše vyřešit dvěma měsíci volna či dokonce změnou zaměstnání. Začínají-li se na úrovni vedení firmy projevovat příznaky syndromu vyhoření, nevyhnutelně se tyto příznaky přenášejí na celou firmu, a to se všemi neblahými důsledky.
Vyhoření málokdy začíná dramatickou situací. Naopak začíná velmi nenápadně: plíživou ztrátou směru. Ztratíme-li ze zřetele svůj záměr, obvykle se, aniž bychom si toho byli plně vědomi, omezíme na řemeslnou stránku vedení firmy: hlídáme zisk a za tímto účelem optimalizujeme firemní fungování. Je to jako bychom se ocitli s plachetnicí na moři a nevěděli, kam vlastně chceme doplout. Aby to vypadalo, že je vše v pořádku a pod kontrolou, soustředíme se třeba na precizaci sehranosti posádky a maximalizaci rychlosti plavby podle větru ovšem bez ohledu na to, odkud kam zrovna fouká. Na lodi vše šlape, všichni mají spoustu práce, jen není jasné, kam se pluje a kdy tam budeme.
Podobenství existence firmy s plavbou lodi je na první pohled celkem trefné. Je tu však jeden zásadní rozdíl: na lodi lze dlouhodobě ztrátu směřování zakrývat jen velmi obtížně. Ve firemním prostředí jsou možnosti mnohem větší už například jenom proto, že ve firmě nejsou lidé spolu 24/7. Navíc zaměstnancům jde sice o živobytí, ale ne o život. A tak pokud ztrátu směru vůbec zaregistrují, zaznívají hlasy nedůvěry skrytě v pomyslném podpalubí firmy. Ovšem ruku v ruce s nimi klesá pracovní výkon a motivace. Nová a nová optimalizační a rádoby motivační opatření přestávají účinkovat a stávají se karikaturou firemního řízení. A až dojde k pomyslné vzpouře v podobě masivního odlivu zaměstnanců, bývá už příliš pozdě. Firma vyhořela.
Stalo se to ale postupně a plíživě. Místo toho, aby firma sloužila našim záměrům, začali jsme nejprve my sami sloužit firmě, začali jsme se vyčerpávat, ztrácet energii a s ní i přesvědčení o světlé budoucnosti. K nevyhnutelným změnám jsme neměli odvahu a sebevědomí, jelikož jsme nedokázali posoudit, zda jsou právě tyto změny potřebné a zda je my sami opravdu chceme. A to vše se začalo promítat do našich rozhodnutí a vystupování a přenášet na všechny podřízené. Z téměř nepostřehnutelné ztráty směru se stala nedostatečnost záměru nebo dokonce jeho absence.
A přestože jsme sami cítili, že tímto způsobem dlouhodobě prosperovat nelze, nevěděli jsme, jak z toho ven, a doufali jsme, že takto vydržíme co nejdéle. Životaschopnost firmy se přestala odvíjet od záměru její existence a stala se zcela závislou na vnějších okolnostech a milosrdnosti trhu. Firemní vyhoření už pak byla pouze pomyslná třešnička na zkaženém dortu.
Aby ale nedošlo k nedorozumění: ztráta směru je věc přirozená a čas od času k ní může dojít. Ovšem firemní vyhoření je věc zbytečná. Firemní záměr nevydrží věčně. Postupně zastarává, eroduje, vyčerpává se — stejně jako vše ostatní. Mezi prvními projevy nedostatečnosti záměru a fatálními důsledky firemního vyhoření ale vždy existuje prostor, ve kterém se dá nedostatečnost mírnit či eliminovat a k firemnímu vyhoření tak nakonec nemusí vůbec dojít. Pokud se ale situaci nevěnuje patřičná pozornost, a čeká se, až se nedostatečnost záměru začne projevovat zčervenáním klíčových finančních ukazatelů či zvyšujícím se počtem odcházejících lidí, bývá již zbytečně pozdě.
Ptáte se, jak nastupující nedostatečnost záměru poznat zavčasu? K orientaci slouží jednak osobní sebereflexe, která je jaksi předpokladem toho, že si nebudeme lhát do kapsy, ale hlavně nejklíčovější část firemního záměru: firemní vize. Je to význačný bod, podle kterého vedení firmy vyhodnocuje a koriguje její směřování. Je-li vize firmy obecná, přežitá, vyčpělá, nudná, všední, nic neříkající, neosobní či směšná, neplní svůj účel, je zbytečná a firemní záměr je zcela jistě nedostatečný. A pokud se přitom firmě dosud daří, je to ta nejlepší chvíle začít s tím něco dělat. Třeba tak, že si položíte otázku: čeho chce moje firma vlastně dosáhnout? Tedy kromě zisku.
2 komentáře na „Závody ve vyhoření: kdo vyhoří dřív, lidé nebo firma?“